Pravdu,
o níž ty vlády i média trapně mlčí, připomíná Finian Cunningham, po léta vědecký
editor britské Royal Society of
Chemistry, teď zase komentátor listů The
Mirror, The Independent a Irish Times. Za knihu, nahlížející do
temných zákulisí „arabského jara“, ho
Bahrajn dokonce osobně vypověděl.
Právo
na „demokratickou obnovu a katarzi“ – píše v posledním komentáři – má i
„řecká tragédie našeho věku“. Takové „vykoupení“ však přinese jen „cesta, která
tu dnešní radikálně změní“. „Racionální a průchodná.“ „Bez velehor dluhů a populace
v mizérii.“ Cesta, co – „místo úsporných škrtů, uvalených na dělníky a
důchodce“ – „vsadí na dalekosáhlé odzbrojení“. A „učiní tak přítrž hazardnímu
militarismu, trvajícímu celé dekády“.
„Řecký
vojenský rozpočet totiž, podle Stockholmského
mezinárodního ústavu pro mírový výzkum, činí i po pěti letech hospodářské
katastrofy 4 miliardy dolarů ročně. Tedy 2,2 procenta HDP – což je pro
ekonomiku kolosální břemeno.“ A navíc i „dvojnásobek podílu, který z rozpočtu
vyčleňuje na obranu většina zemí EU.
Například u Německa je to 1,2
procenta, Itálie 1,1 procenta, Holandska 1,2 procenta a Belgie 1,1 procenta“.
„Sníží-li
Řecko vojenský rozpočet na polovinu, získá tím rok co rok 2 miliardy dolarů.“ A
hravě tak „splatí jak svůj jeho momentální závazek vůči MMF“, tak se „mnohem snáz dopracuje i k rozpočtovému přebytku ve
výši 1 procenta HDP, jejž po něm za rok 2015 požaduje ´Trojka´“. Zdroje, jež obojí umožní, jsou tak k mání, „aniž se
musí znovu sáhnout na důchody a dělnické mzdy“.
Klade
to logicky i otázku, „proč nezvolí nápaditější a demokratičtější postup Tsiprasova vláda, prezentující se jako
radikálně socialistická koalice“. Tsipras „přišel minulý týden s návrhem snížit vojenský
rozpočet o 200 miliónů dolarů – tedy jen o 5 procent“. „MMF ho však neakceptoval
s tím, že zásahy do obranné politiky země platná pravidla nepřipouštějí“. Vytáčka,
lámající rekordy „absurdity“, si koledovala o to, aby jí „Tsipras i řečtí
voliči dali co proto“. Zrovna teď například žalobou z „miliard, pumpovaných MMF
do kyjevského režimu, jenž vede válku
proti populaci východní Ukrajiny“.
Ta
„rozmařilost“ však bývala ještě „nehoráznější“. I v roce 2010, řecká
tragédie už běžela, totiž země „na vojenské účely stále vynakládala 7 procent
HDP, tak jako po řadu předchozích let“. Za „prvou dekádu tohoto století za ně,
tvrdí kvalifikované odhady, utratilo ba 150 miliard dolarů“. Z celé „sumy,
kterou teď dluží, tedy skoro polovinu“.
Řecký
ekonom Angelos Philippides na to upozornil
už v dubnu 2012 v britském Guardianu: „Zatímco ostatní
evropské země vydávaly na obranu
v průměru 2,2 procenta HDP, v případě Řecka to bylo 7 procent.
Nebýt onoho pětiprocentního rozdílu, dnešní dluh se ani neměl odkud vzít.“
Vojenské
zakázky navíc obrostly mamutí korupcí. Za jednu z dlouhé série
úplatkářských kauz stanul před soudem i bývalý ministr obrany Akis Tzochatzopoulos. Jen tady proteklo
„penězovody“ na 75 miliónů dolarů. Exministr za to vyfasoval 20 let,. Mastná penále
neminula ani řadu právnických osob. O 150 miliónů dolarů zůstala za korupci,
díky níž Řecku udala čtyři ponorky, kratší i německá firma Ferrostahl. Ze zemí, co nyní Řecko školí z „hospodárnosti“, nebyla
zdaleka jediná.
Že
„řecký khaki catering“ páchne korupcí, bylo veřejným tajemstvím. Německé ani
francouzské úřady však nehnuly ani malíčkem. „Berlínská i pařížská vláda
valily do Řecka úvěry vesele dál.“ Poněvadž „za ně od jejich firem nakupovalo
zbraně.“
„Dnes
jsou Německo a Francie největšími institucionálními věřiteli Řecka.“ Právě ty je
však natáhly „na skřipec dluhů lukrativními zbrojními dodávkami, z nichž
profitovala německá a francouzská ekonomika“. Za řeckou pohromu jsou tak i
přímo „kriminálně odpovědné“ hlavně tyto země.
Pokud
Řecko „vehementně školí, aby ´si nežilo nad poměry´, zrovna Angela Merkelová, zní to jako nejapný
žert“. „Místo nápravy tam, kde se problém vzal, se účet za megalomanii, z níž
sami nic neměli, doluje z řeckých dělníků, důchodců, mládeže, lidí,
závislých na pomoci ostatních.“
„Řecký
lid vrátí ekonomiku na zdravé základy, jenž když se přestane hlásit
k dluhu, vzniklému uměle.“ „Bohorovné armádní špičky to potěší asi sotva.“
Na „lehkou váhu tak určitě nelze“ – v „zemi, vržené v letech 1967 –
1974 ´režimem plukovníků´, zaštítěným Spojenými
státy, do fašistické diktatury“ – „brát ani hrozbu vojenského puče“. „Právě
z něj má podle všeho obavy i vláda Syrizy.“
„Trojka“
udělá pro to, aby se Řecko svébytně nerozhodlo, cokoli. „Právo a spravedlnost
jsou však na straně jeho lidu. Vymanit se z dluhového otroctví a diktátu je v
jeho silách a měl by to udělat.“
Jen
tak se to, „o čem je ´demos kratia´ – ´vláda lidu´, dočká obrody“. Jedině touto
cestou „vzejde z řecké tragédie katarze, vlídná jak k lidu Řecka, tak ostatních západních zemí v dluhovém zajetí“.
„Řecku
proslulo coby rodiště demokracie. Dvě tisíciletí nato je tu šance, že se stane
i dějištěm její renesance.“